Zákaz lásky aneb v slzách

Knížku jsem začala psát před rokem, když jsem se topila v slzách. Prohrála jsem v životě hodně bojů o štěstí, zůstaly jen střípky, moje děti. Spadla jsem hlouběji, nežli je samotné dno, je mi čtyřicet pět let a učím se znovu žít. Můj život jde ruku v ruce s průšvihy, neminulo mě ani domácí násilí, přežila jsem peklo, detektivku, kterou napsal čas.

Deprese, stresy, smůla jsou mí nejdražší přátelé. Láska, o které jsem si naivně myslela, že je to ta z pohádky, mě pevně omotala drátem, zařízla se mi do krve.
Jsem učitelka mateřské školy, žiji sama se třemi dětmi ve starém lihovaru společně s duchy a příšerami. Bojím se vydat tuto knížku, je to dílo ďáblovo - etapa mého lehkovážného života, kterou tím uzavírám.

Pokud mě za tento příběh odsoudíte, nebudete jediní. Udělala jsem v životě hodně chyb, ale snažím se jít dál a cesta je velmi trnitá. Našlapuji opatrně, vystrašeně se rozhlížím, kdy přiletí rána, bojím se všeho a každého.
Pokud vydržíte knihu dočíst do konce, ponaučte se prosím z mých řádků, myšlenek a nárazů na pitomce. Jsem nešťastná žena, která chtěla být na chvíli princeznou.
 

V knize nabádám ženy a dívky, aby se k domácímu násilí nepřiznávaly. Není to tak, řekněte to. Podívejte se na mě, došla jsem až sem. Kdybych nebyla tak odvážná a silná, byla bych nejspíš mrtvá.
Zůstalo jen bolavé srdíčko, které nejde amputovat. Musím s ním žít.