Z berlínského diáře

Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa.

Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl.

Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle

Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin.

Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik?

Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře