Tíživá láska

Po mimořádném úspěchu tetralogie Geniální přítelkyně, která je zatím posledním prozaickým počinem Eleny Ferrante, se českým čtenářům dostává do rukou autorčina prvotina, která teď po čtvrtstoletí dokazuje, jak kompaktní a autentická je tvůrčí cesta této pozoruhodné autorky. Tíživá láska v sobě už v zárodečné formě nese všechny základní motivy a charakteristické rysy, jež pak budou rozvíjeny a prohlubovány v mohutném toku vyprávění tetralogie. Je tudíž hutnější, a tedy i složitější, neboť autorka musela do malého prostoru vměstnat celý svět. Jádrem tohoto světa je Neapol a protagonistkou vypravěččina matka Amalia, která je však v čase vyprávění už mrtvá. Živou však zůstává v paměti své dcery Delie, jejíž vyprávění je založeno na komplikovaném – lživém i pravdivém – vztahu mezi skutečností, individuální i kolektivní pamětí a příběhem. Zápletka Tíživé lásky je téměř detektivní. Amalia se za záhadných okolností utopila v moři a Delia chce přirozeně zjistit, co se stalo. Jako mnohem důležitější se jí však postupem času jeví otázka: Kdo byla moje matka? a s ní související potřeba se ptát: Kdo jsem já? V temném příběhu postupně vyplývá na povrch vypravěččino dětské trauma, které negativně ovlivnilo její vztah k matce, rodnému městu, mateřštině, jíž je dialekt, a také k mužům, k sexu. Delia nás v reminiscencích nechává nahlížet do prostředí plného násilí, patologické žárlivosti, frustrace a lží, kterému se konvenčně říká rodina. Díky mimořádnému talentu a autorské empatii Eleny Ferrante se tam ale setkáváme s postavami, jež nám ve své bezradnosti, osamělosti, ve svém existenciálním zmatení dokážou být až bolestně blízké.