Spad, 2. vydání

Je po válkách, které nikdo nevyhrál. V sutinách Prahy přežívá pár desítek tisíc lidí a snaží se ze všech sil uchovat něco jako civilizaci. Jenže zbytek světa nemá o civilizaci zájem. Zbytek světa chce za každou cenu přežít, a to zpravidla na úkor někoho jiného. A tak lidský život nemá moc velkou hodnotu – možná několika masových konzerv nebo pilulek proti ozáření. A čím dál od někdejšího hlavního města, tím divočejší poměry panují.

Skupina válečných veteránů musí Prahu opustit. Čeká je cesta územím, kde se každou chvíli mění vláda podle toho, kdo má v jaké přestřelce navrch, kdo tam zrovna přitáhne a má víc chlapů nebo střeliva. Musí totiž splatit jeden dluh. Čestný dluh z časů, kdy takové věci měly ještě hodnotu.

Vítejte v roce 2050 v nejponuřejším románu Františka Kotlety.

Autorova předmluva pro druhé vydání:

Měl to být jen příběh

Asi jako většina z vás jsem v únoru se zděšením sledoval eskalaci na rusko-ukrajinských hranicích. Každý den jsem brousil na ruských webech a pročítal zprávy, které od začátku února brutálně stupňovaly protiukrajinskou rétoriku, a kvůli tomu čím dál více tušil, že se ruský prezident chystá vydat rozkaz k útoku. Když americký prezident oznámil, že útok na Ukrajinu má začít šestnáctého února, bylo jasné, že k němu skutečně dojde. Američané jen zveřejněním ruských tajných plánů způsobili odložení invaze o týden.

Nakonec 24. února začala dlouho připravovaná válka. Válka mezi Ruskem a Ukrajinou. Překvapil mě její rozsah. Předpokládal jsem, že půjde o pokus dobýt rychle území tzv. separatistických republik a salámovou metodou pokračovat v tom, co začalo v roce 2014. Ale o salámovou metodu nešlo. Byla to plnohodnotná invaze.

Upřímně je mi jedno, jaké strany konfliktu se zastáváte nebo jaký odstín šedi pohledu na celou věc zaujímáte, ale válka je vždy zločin. Je to nejstrašnější zločin, jakého se může člověk dopustit. Válka vždy zabíjí nevinné a dělá z lidí monstra. Ano, také v některých lidech probouzí to nejlepší – a jsou to ti, o kterých píši většinu svých knih, ale nikdy to nevyrovná smrt, utrpení a zrod monster, které jen způsobují další utrpení a smrt. Dělo se tak ve válce vždy a děje se tak opět.

Hned po ruské invazi se mi začali ozývat novináři a čtenáři, kteří objevovali mnoho paralel mezi sérií Spad a tím, co se děje. Samotného mě občas překvapilo, jak některé mé predikce vyšly – neschopnost dobýt Kyjev, mezinárodní pomoc, propaganda, ukrajinský protiútok a nakonec, samozřejmě, strašení jadernými zbraněmi. Rád bych, aby tady všechny paralely mezi mým příběhem a realitou skončily, ale nikdo z nás není věštec. Ani já ne.

Když jsem před psaním prvního dílu série Spad přemýšlel nad svou první postapo knihou, vycházel jsem z tehdejších reálií. Napětí mezi Ruskem a Ukrajinou bylo v roce 2015 intenzivní a všichni bezpečnostní analytici, s nimiž jsem mluvil, předpokládali, že jen tak neskončí. Už tehdy bylo ale jasné, že Rusko Ukrajinu dobýt nedokáže, a překvapilo mě, že se o to Vladimir Putin pokusil. Důvody, proč to tak bylo a proč se ruská armáda ocitla v křeči a aktuálně na ústupu, čtete znovu a znovu v médiích a určitě jsem nebyl sám, kdo už před lety počítal, že v případě války Kyjev nepadne. O tom ale tento úvod není.

Je o naději. O tom je totiž ve skutečnosti tenhle příběh, ne o paralelách s realitou, která se v určitých konturách nakonec v mnohém podobá příběhu této knihy.

Protože ať už se dějí sebestrašnější věci, naděje na lepší svět zůstává. A s ní přichází hrdinové. Historie jich stvořila stovky tisíc a každý den rodí nové a nové. Skutečné. Ti mí byli stvořeni, aby se jim podobali. Příběhy plu¬kovníka Michálka, Alice, Nacumi a dalších hrdinů si za ty roky našly stovky tisíc čtenářů. Možná proto, že jsou to hrdinové, kteří po hrdinství netouží, jen chtějí udělat dobré věci a postarat se o nevinné. Takové hrdiny potřebu¬jeme vždy. Dnes možná více než dřív. Ať už skutečné, nebo ty na papíře, kte¬ří nás mohou v něčem inspirovat.

Věřím, že všechno dobře dopadne. Každá válka sk