Roztoky proti totalitě

Roztoky proti totalitě. Občané Roztok perzekvovaní komunistickým režimem po únoru 1948. Jiří Plachý Roztoky leží asi 10 km na sever od Prahy na levém břehu Vltavy. Již před válkou tvořily enklávu v „rudém pásu“ obcí okolo hlavního města, v nichž měla vysokou podporu komunistická strana. V poválečných volbách v roce 1946 zde KSČ sice zvítězila, ovšem jen o několik desítek hlasů před druhými národními socialisty a hluboko pod svým celorepublikovým procentuálním výsledkem. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se proto na obyvatele tehdy třítisícového městyse, kteří se dříve angažovali v demokratických politických stranách, zaměřila pozornost StB. Tajná policie využila úspěšného útěku za hranice mjr. let. Viktora Kašlíka, bývalého velitele leteckého dopravního pluku a v letech 2. světové války příslušníka čs. letectva v rámci RAF, který po válce žil s rodinou v Roztokách. StB v březnu 1949 zahájila akci ROZTOKY, při níž byli pozatýkáni někteří bývalí poslanci roztockého MNV za Čs. stranu lidovou a Čs. stranu národně socialistickou a obvinila je z toho, že byli členy ilegální odbojové skupiny „Česká legie“, kterou krátce před svým odchodem za hranice měl založit právě mjr. Kašlík. Dne 10. srpna 1949 pak u Státního soudu s touto skupinou proběhl zinscenovaný politický proces, v němž byli obvinění uznáni vinnými z toho, že se v případě zvratu politických poměrů hodlali násilím zmocnit roztocké radnice a ovládnout město. V procesu s excentrickým spisovatelem Bohumilem Jednorovičem Kosovským byla odsouzena Kašlíkova sestra Miluška, civilním zaměstnáním sekretářka generála Bohuslava Ečera. Státní soud jí vyměřil 18 let ve vězení za pomoc bratrovi a snahu přemluvit Ečera k odchodu do exilu. Zatímco za 2. světové války strávila tři roky v internačním táboře ve Svatobořicích, komunistický režim jí nechal za mřížemi celých 10 let… Údajní členové „České legie“ nebyli jedinými roztockými občany, kteří v letech 1948–1952 stanuli před soudem z politických důvodů. Škála těchto případů je překvapivě pestrá – od dělníka, který se v září 1948 během pohřbu Edvarda Beneše dopustil v opilosti urážky Klementa Gottwalda a strávil za to rok za mřížemi, až po účastníky velkých procesů. Např. bývalá funkcionářka národně socialistické strany Marie Černá byla souzena společně s Fráňou Zemínovou v jednom z vedlejších procesů s poslankyní JUDr. Miladou Horákovou. Zřejmě nejtragičtější byl případ Ing. Karla Schwarze, který se aktivně podílel na přípravě protikomunistického puče v rámci ilegální skupiny „Zvon“. Během noci z 15. na 16. května 1949 vedl přepadový oddíl, který měl obsadit mělnickou rozhlasovou vysílačku. Následně byl za velezradu odsouzen na 25 let odnětí svobody, který si odbýval v jáchymovských uranových lágrech. Již 1. srpna 1951 však zemřel ve vězeňské nemocnici na zhoubnou nemoc, která u něj propukla během věznění. Za pomoc agentu-chodci Josefu Černouškovi (později odsouzenému komunistickým režimem k trestu smrti) byl na 14 let do vězení poslán výrobce dětských kočárků a ovdovělý otec dvou dětí Antonín Šťastný. Jeho adresu dal Černouškovi v dobré víře strýc Šťastného manželky Ing. Jan Bervida, jeden ze zakladatelů čs. civilního letectví, který v roce 1948 odešel za hranice. Za předání různých zpravodajských informací svému známému, který pracoval pro americkou CIC v Salzburku byl na 8 let odsouzen průvodčí mezinárodních vagónů Jiří Baborský. Už před válkou pracoval pro čs. vojenskou zpravodajskou službu proti nacistickému Německu. Od perzekuce ze strany nacistů jej zřejmě zachránilo jen to, že jeho složka byla mezi těmi, které s sebou vzal plk. Moravec 14. března 1939 do Londýna. Ve vězení se ocitli dokonce i členové komunistické strany – bývalý předseda městeckého výboru KSČ v Roztokách a člen ONV Praha-venkov-sever za tuto stranu Jan Steyer, civilní profesí ekonomický ředitel rožňavské továrny znárodněné americké firmy na výrobu elektroniky S. E. D., byl odsouzen v procesu proti odborníkům, kteří „poklonkovali“ před západními technologiemi. Stali se tak obětními beránky režimu, který se snažil nalézt údajné viníky hospodářského zaostávání Československa za světem. Několik dalších roztockých občanů bylo Státním soudem, nebo okresními soudy odsouzeno k nižším trestům. Také jejich osudy jsou mnohdy nečekaně spletité. Např. bývalý úspěšný podnikatel, majitel velkého kožešnictví v Praze u Prašné brány byl ještě v roce 1959 odsouzen na tři roky vězení za „zatajení“ části svého majetku, který si v roce 1950 nenechal znárodnit. Celkem bylo po únoru 1948 z politických důvodů zbaveno svobody 20 roztockých občanů, kteří byli do vězení (resp. v jednom případě do tábora nucené práce) posláni na celkem 116 let a 8 měsíců. Velká část si své tresty v plné výši odpykala. Jako poslední byla z vězení v květnu 1960 propuštěna Miluše Kašlíková. Kniha, doplněná řadou fotografií, je jednou z dosud nemnoha prací, věnovaných plošně komunistické perzekuci na základě regionálního vymezení. Na rozdíl od řady knih věnovaných např. legionářům z 1. světové války, nebo příslušníkům druhého odboje je pozornost historiků, zabývajících se obdobím dějin po roce 1948, věnována téměř výhradně zpracovávání jednotlivých procesů, nebo dokumentaci perzekuce různých sociálních skupin. Pro čtenáře je proto zajímavá „pestrost“ jednotlivých případů i zdokumentování šíře komunistické perzekuce v rámci jednoho města.