Otisky deště

Ohlížet se dá různým způsobem: s láskou, úzkostí, výčitkami, s radostí, se sekerou přes rameno – jak kdo, jak kdy, jak proč. U Petra Šváchy existuje jistota, že jeho ohlížení bude citlivé, ohleduplné, chápající, vždycky usilující o to, aby i přes zataženou oblohu bylo vidět kus krajiny, nějakou lidskou stopu, aspoň světýlko v té chalupě na protější stráni.

Nepatří mezi ty, kteří předvádějí své bolístky, svá krásná tajemství, svou neopakovatelnost. Uvědomuje si šrámy a omyly své i šrámy a omyly osudu, která nám visí na krku. A umí to pojmenovat. Tady se potkali: Petr Švácha – básník, Eva Hubatová – výtvarnice. On umí pojmenovat bezmála nepojmenovatelné či aspoň vydat tiché, plaché svědectví o existenci dosud neobjevené planety v nás a ona, která slyší, cítí, vnímá a svou výtvarnou technikou fotoinformelu vystihuje přesně to, co bylo naznačeno, aby čtenář či posluchač s autorem spolupracoval. Aby pochopil. Petr Švácha říká: Pod knihou je vždycky podpis – někdy je to podpis ďábla. Ne, tato kniha podpis ďábla nemá, nejde o rozdírání ran, jde o to, aby nás neopustila lidská důstojnost, i když – i když – Tiká to v něm jak hodinový stroj: Co potom, co dál? Chvílemi zatrne, jak slovo dokáže námi zacloumat.

Přesto se cítím nad těmi řádky dobře. Je to knížka pro ty, jimž ještě srdce neokoralo, kdo umí číst, kdo se umí dívat. (z doslovu Karly Erbové)