Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy

Střední Evropa jako most mezi Západem a Východem

Země Visegrádu, tohoto současného dědice Střední Evropy, už zase zápasí o demokracii a o to, „kam patří“. Při promýšlení toho, „kam patříme“, je tedy zase třeba jít ke kořenům: v tomto případě k rakouské Střední Evropě. Je třeba zase promýšlet, tentokrát bez sentimentu a bez idealizace, jaká jsou kulturní a duchovní specifika tohoto regionu, této tradice potkávání a utkávání mnoha národů a mnoha náboženských vyznání, mnoha tradic a mnoha vzpour. Kniha dovršuje autorovu trilogii obrazů z kulturních dějin: Západ (Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, 2010) – Východ (Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, 2015) – a nyní střed. Oproti předchozím svazkům však kniha není uspořádána podle času, ale podle prostoru: podle bývalých korunních zemí starého Rakouska.

„Ve druhé dekádě jednadvacátého století Čechie znovu řeší, kde je. Na sklonku dvacátého století, po totálním rozpadu komunistického režimu navázaného vazalsky na Rusko, se zdálo, že otázka je vyřešena: Čechie patří k Západu, do přirozeného kulturního kontextu, z něhož byla dvojím příchodem ruské armády násilně vytržena. Na začátku jednadvacátého století znovu znějí hlasy volající po návratu k Východu jakožto do prý původnějšího kulturního kontextu. Tyto hlasy mnohonásobně zesiluje kremelská propaganda. Ani se sebevětším trollobitím by však nemohly nacházet tak živou odezvu, kdyby umně nepracovaly s dědictvím, které česká tradice skutečně chová: s dědictvím jazykového nacionalismu devatenáctého století. To on začal Čechii situovat do kontextu východního, do údajně tradiční rodiny slovanských národů.

A tak se s novým kolem váhání a kolísání mezi Západem a Východem znovu vrací i téma Střední Evropy. Bylo by vztažení ke Střední Evropě řešením českých dilemat? Existuje však něco jako Střední Evropa? A pokud ano, pak: Jaké geografické oblasti k ní patří? A ještě mnohem důležitěji: Jaké kulturní hodnoty ji reprezentují?“

Kniha z pera známého literárního historika navazuje na úspěšnou dvojici Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015) a Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010). Na svých literárně-historických toulkách prochází Martin Putna širokým územím někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Jeho kniha je galerií obrazů a zemí, náboženských proudů a myšlenkových konceptů, autorů a děl, jejímž cílem je nové vysvětlení a osmyslení Střední Evropy, tohoto „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. Vzdor oné „jakoby nekonečné mnohosti a pestrosti“ nakonec v této oblasti nalézá zřetelné rysy společných duchovních dějin. Jejich počátek splývá s počátkem vlády Habsburkůnad středoevropským prostorem a s jejich snahou bránit jej před tureckým a posléze i protestantským nebezpečím. Skutečná Střední Evropa se však podle Martina Putny neutváří v době barokního mocenského tlaku na náboženskou jednotu a rezistence proti němu, ale v „umírněném rakouském osvícenství“, které „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ pak není nic jiného než sice pomalé a váhavé, ale přitom soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. Právě v tom spatřuje autor jádro toho, oč v duchovních dějinách Střední Evropy šlo a jde.