Nebe voní tebou

Mirka, po náročném dětství bez mateřské lásky, vychovávaná jen otcem alkoholikem, čelí životním vzestupům a pádům po svém; spoléhá se na pomoc z nebe. Její nebe má podobu levandulové louky, na které nikdy není sama. V dobrém i zlém ji provází matka, o kterou přišla v dětství při tragické nehodě. Co se však stane, když se s ní jednoho dne přijde maminka rozloučit? Je Tomáš skutečně tím pravým? A opravdu už setkání na levandulové louce nepotřebuje? Svět zůstává stejný ? plný trápení i radostí. A nic v něm není takové, jak se na první pohled zdá…

Necítím se dobře, snažím se přivolat spánek; celou dobu si v hlavě přehrávám poslední sen s maminkou. Říkala, že Tomáš je tu navždy,

že je ten pravý... je tu, docela blízko, ale v poslední době jsem štěstí na míle vzdálená. Snad by maminka nedopustila, abych nikdy v životě nepocítila mateřskou lásku?

Tomáš se v posteli vedle mě zavrtí. Lehnul si ke mně možná už před hodinou, dvěma, celou dobu mlčí, a já si připadám, jako bychom byli dva naprosto cizí lidé, které osud vehnal do společného prostoru. Každý na své straně bojujeme s vlastními myšlenkami.

„Miluju tě, Mirko,“ pronese téměř neslyšně. Zřejmě si myslí, že už spím. Že léky, které jsem si vzala proti bolesti, neměly jen analgetický účinek. Rozhodnu se ho v tom nechat. Nereaguju.

„Slibuju ti, že tě udělám šťastnou, že budeme mít tolik dětí, kolik

jen budeš chtít...“ říká, opírá se o ruku, a náhle je úplně blízko. Poslední slova mi šeptá do ucha. Ucítím dotyk jeho horké dlaně na svém odhaleném rameni.

„Jsi moje láska,“ pokračuje s vyznáními. Slzy mi stoupají do očí,

rty se mi začínají chvět dojetím. Proč to nedokáže říct nahlas? Kdyby věděl, že nespím, podal by mi své srdce na dlani? Tolikrát jsem to už potřebovala během posledních dnů slyšet...