Kyberfotografie - Neprůzračné médium a technologický realismus

Kolektivní monografie Michaely Fišerové a Martina Charváta zaměřuje pozornost na problematiku „kyberfotografie“ z hlediska proponovaného současnou mediální filosofií, Foucaultovou genealogií a Derridovou dekonstrukcí. Autoři analyzují změnu dispozitivu, k níž došlo v kontextu nastupujících digitálních technologií v 21. století. Společným bodem jejich dvou kapitol je srovnání a odlišení analogové fotografie, digitální fotografie a kyberfotografie.

Autoři zavádějí pojem „kyberfotografie“, jímž rozumí digitální fotografii, která je automaticky pořízena a retušována softwerem „chytrého telefonu“: hybridního zařízení kombinujícího funkce digitální kamery a mobilního telefonu s přístupem na internet.

První kapitola pojednává o debatě týkající se vztahu mezi fotografií a „realitou“. Jak ukazuje Martin Charvát, v teoretické diskuzi o analogové i digitální fotografii se konstantně objevuje fantazma o existenci nezávislé „objektivní reality“, kterou může fotoaparát zachytit a reprezentovat. V „éře“ kyberfotografie je něco takového nemožné: kyberfotografie zavádí radikální změnu do vztahu mezi médiem a realitou, jako i mezi člověkem a technologickým zařízením. Člověk se stává pouhým operatérem svého zařízení, jak by řekl Vilém Flusser.

Druhá kapitola zaměřuje pozornost na tradiční sociální praxi retuše fotografie, jejíž posláním bylo „opakovaně se dotknout“, tudíž modifikovat původně „autentický“, „nedotčený“ otisk světla. Na základě inspirace Derridovou filosofií Michaela Fišerová uvádí svou úvahu dekonstrukcí metafyzického očekávání „autentičnosti“ od analogové i digitální fotografické technologie. Dále, aby vysvětlila nové diskurzivní přijetí retušérské praxe, Fišerová chápe kyberfotografii jako nový typ dispozitivu ve Foucaultově smyslu technologie moci, která umožňuje použití před­programovaných nastavení možností modifikace otisku světla, které jsou již přítomny v softwaru fotoaparátu. Autorka dospívá k závěru, že digitální dispozitiv kyberfotografie zavádí historicky nový „technologický realismus“ umožňující normativně retušovat otisk světla a diskurzivně rezignovat na metafyzické očekávání jeho autentičnosti.