Imaginace a myšlení ve hře dějin

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií.

Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského.

Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.