Co s doktorem 2 - Cesta etikoterapie

Téměř deset let uplynulo od vydání nevšední prvotiny MUDr. Vladimíra Vogeltanze „Co s doktorem“. Autor, lékař nespokojený s oficiální medicínou, vystoupil dobrovolně z každodenního shonu na operačních sálech a ambulancích a začal prošlapávat novou cestu péče o nemocného – cestu etikoterapie. Nyní se k čtenářům dostává druhý díl, „Co s doktorem 2“, popisující průběh a výsledky tohoto soukromého výzkumu. I zde najdeme typický prvek autorova rukopisu – prolínání prostředků odborného, uměleckého a publicistického stylu, díky němuž je čtenář neustále vtahován do děje a nucen zaujímat vlastní postoj. Jako největší hodnotu ocení čtenáři otevřenost a nekompromisnost autora, která k nám promlouvá z každé jeho věty. Sám k tomu říká: „Tím, že jsem opustil zdravotnictví a přestal být lékařem oficiální medicíny, jsem dostal jedinečnou příležitost zamyslet se nad zaběhanými formami, které my lidé nazýváme pomocí bližnímu. Byla mi dána možnost vniknout do podstaty vzniku nemoci. Hledal jsem s klienty, které medicína nedokázala vrátit na cestu k uzdravení a radosti ze života, příčiny a smysl jejich nemoci a smysl života vůbec. Cesta etikoterapie se pro mě stala životní cestou. Ten „úkrok stranou“ z nalinkované medicínské dráhy mi umožnil jasně vidět a pojmenovat hlavní slabinu současné medicíny i společnosti. A tou je trvající nevědomost o duchovních zákonech, v jejichž režii se nemoc vyvíjí zákonitě tam, kde je člověk svým myšlením, cítěním a konáním nerespektoval.“ Vladimír Vogeltanz nám ze své praxe přibližuje skutečné příběhy klientů. Společně budeme rozkrývat jejich postupné uvědomování, hledání cesty a smyslu života. Dotkneme se řady konkrétních nemocí – deprese, bulimie, roztroušené sklerózy, křečových žil, rakoviny – i řady neblahých životních postojů. Co je jejich příčinou? Jaké zvyky je zformovaly? Kdo ustavil tyto zvyky a proč je považuje za správné, trvalé a jedině možné – tedy samozřejmé? A co se stane, když etikoterapeut nastolí jiný pohled? Jaké reakce může očekávat? Autor jde ještě dál – jde za příběhy, aby pojmenoval a zevšeobecnil, co mají společného, co vypovídají o lidské duši. Kniha je svědectvím o stavu české rodiny a společnosti, kde autor i přes proklamovanou pohlavní rovnoprávnost jasně vidí a pojmenovává skutečné postavení žen. Ovšem hrdiny jeho příběhů jsou i muži, hledající a toužící po poznání a pochopení. Jaká je medicína na prahu 21. století pohledem dřívějšího lékaře a nynějšího etikoterapeuta? Jaké jsou hranice klasické medicíny a co jí chybí? A co může nabídnout etikoterapie? Od léků a léčebných postupů se dostáváme do příčinné oblasti nemocí, kam může proniknout každý z nás, je-li toho už schopen, nebo s pomocí terapeuta. Nemocný sám zná nebo tuší skutečnou příčinu své nemoci a může ji odstranit vlastními morálními a volními silami. S touto duševně duchovní medicínou pracuje etikoterapie, jejíž principy Vladimír Vogeltanz formuluje v poslední části své knihy. Co se to kolem mě děje? Jako by přede mne byly kladeny důkazy pro to, k čemu jsem sám došel. Už to nemohu ignorovat. Ti lidé jako by mi byli posíláni do cesty, abych… Abych co? Ti lidé přinášejí své příběhy, protože se potřebují někomu svěřit. Někomu, kdo je ochoten to s nimi sdílet a nezavrhnout jejich vnímání světa, jejich bolest, bolest z neporozumění, z nepřijetí… Věřím, že to pro ně má nějaký smysl. Ale proč to přinášejí mně? I pro mě to musí mít nějaký smysl, ale jaký? Možná, že na tom velkém množství příběhů mám možnost pochopit a pojmenovat obecně, co my lidé děláme špatně. Pochopit a procítit, kde špatně vnímáme či posuzujeme svět a své místo v něm. Uvědomit si, proč pak musíme nutně prožívat bolest z neporozumění a nepřijetí doslova na své kůži. Ale musíme? Tak takhle já žiju – vtahován do příběhů bližních. A co můj příběh? Co se změnilo? Předtím jsem patnáct let žil jako doktor – svázán dosti těsně s tělesnou stránkou nemocných, a přesto jsem neměl pocit, že pracuji s lidmi. Formálně ano, ale obsahem jaksi ne. Naše fyzické formy se dotkly fyzicky, formálně se setkaly: „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ „Co vás bolí?“ „Bolí mě v krku.“ Ale to bylo celé setkání s člověkem. S celým člověkem? Ta navyklá fráze mě okamžitě svedla z cesty. Přivedla mě do styku jen s jejich fyzickými buňkami, sliznicemi, chrupavkami, kostmi, cévami a s jejich záněty, nádory, pohmožděninami, zlomeninami a tržnými ranami, které utržily při svém pokusu projít hmotným světem. Příčiny se tu zdály být hmotné, mnohdy velmi hmotné. „Kde hnis – tam ho vypusť!“ Tradovaná doktorská moudrost. Když pronikáte skalpelem do abscesové dutiny, když se vyvalí proud hnisu, následovaný obrovskou úlevou (na obou stranách), těžko vás někdo přesvědčí, že to nebyla správná léčba. Víte naprosto jistě, že léčíte a že pomáháte. Nevidíte jediný důvod, proč byste to měli dělat jinak. Zvlášť když víte, že právě touto dobou dělají tisíce lékařů na celém světě totéž. Síla zvyku. Člověk je epitel, člověk je sliznice, tkáň. Nemocná tkáň – nemocné tělo, nemocný člověk je nemocná tkáň, nemocná hmota. Člověk je hmota. Nemocný člověk je nemocná hmota. Jak jednoduché! A já, mocný lékař, mám mocné hmotné prostředky, jak mu – té nemocné hmotě – pomoci. Ano, lékař může vyléčit nemocné tělo. Jiné cíle si ani neklade. S celým člověkem se vůbec nemusí setkat. Je odborník na hmotu a je ho tady v hmotném světě třeba. Je tu důležitý. Pamatuji si za ty roky tisíce otevřených úst, tisíce zánětlivých změn, ale žádný příběh. Žádný příběh předtím a žádný příběh potom. Až duše vytváří příběhy a ukládá je do těla. Co se u mě změnilo, je to, že už třináct let, co jsem odložil bílý plášť, jenom poslouchám příběhy. Snažím se přeložit, co nám duše tou bolestí těla říká. Co na nás, nemajíc jinou možnost, doslova křičí: „Soustřeď se už konečně na sebe a vrať se domů.“ Cože? Že je tam prázdno a neútulno? A kdo za to může? Dokud budete hledat svůj hřejivý útulný vnitřní pocit ve vnějším světě a u někoho jiného, budete znovu a znovu zklamáváni. Ať se vám dělo cokoli, ať už bylo či nebylo vaše dětství bezproblémové, je to minulost. A teď je teď! Chcete-li se stát dospělí, je jistě ve vašich silách se z minulosti poučit, odpustit a začít budovat svůj útulný vnitřní domov v sobě.