A to si pak můžeš říkat, co chceš

Tato kniha vznikla na základě audionahrávek jednoho překotného vyprávění. Promlouvá zde Helena Skalická, neobyčejně živelná a houževnatá bytost, pozoruhodná výtvarnice. Prožila toho víc než dost: kruté dětství, nesčetné pobyty v ústavech a blázincích, každodenní vození mrtvol do márnice, metráky cigaret a hektolitry alkoholu, život mezi feťáky a bezdomovci, vegetování v nejrůznějších doupatech. Helena o tom všem mluví jaksi mimochodem, bez náznaku sebelítosti, s drsným humorem. S ničím se nepáře, ani s vyprávěním; výsledné texty byly postupně lepeny z různých verzí, fragmentů či zdánlivých maličkostí. Poskytují jeden z klíčů k Heleniným neobyčejným kresbám a malbám.

Tohle si pamatuj, že v televizi je toho spousta: hlavně měď, hlinik a železo. Ty lepší kousky sem si tahala k sobě do bytu a zkoušela, jestli dou. A mezi svátkama vánočníma, to se televize válely na každym rohu, protože lidi kupujou televize jak šílený, a to ti garantuju, že kolem Vánoc sou blázince dycky přeplněný, protože lidi si kupujou ty televize na dluh, až z toho přijdou o byt, rupne jim v kouli a skončej v Kosmonosích.